Já ještě žijju

14. dubna 2015 v 18:47 | heartsamess |  Diary
Ještě stále žiju.
Kupodivu.
A ne že by to někoho zajímalo.
Tento blog slouží především pro mé vlastní potřeby, čas od času si na něj vzpomenu a přečtu si, co jsem kdy prožívala a jak se cítila. A co se od té doby změnilo.

Můj život se tak trochu obrátil celý naruby.
Už nestuduji vysokou školu. Vzdala jsem to v prosinci. A která vyhrála?
Medicína. Kdo by se tomu kdy divil? Od té doby je všechno jiné, mám více času na spoustu mimoškolních aktivit, poznala jsem spoustu nových lidí, upevnila vztahy s těmi starými a prostě -
jsem štastná. V podstatě. Měla bych být velmi šťastná.
Akorát furt nemám chlapa a už mě to začíná dost štvát.

CHCI CHLAPA! Někoho, kdo se mi bude líbit, někoho, koho si budi moci vážit, repsektovat. CHCI Chlapa.

A nemámč as dopsat tento nicneříkající článek, protože jdu na hudební festival..
tento týden teprve první akce, zvláštní. Když tedy nepočítám víkend s divadlem...
 

Čtvrtý týden

26. října 2014 v 17:26 | heartsamess
Utíká to nějak rychle, ne? Říjen téměř za námi! Brzy budou Vánoce, brzy bude sněžit! Mám ráda první sníh - ale jen ten první, je to takové romantické. Když máte s kým sdílet nadšení. Pamatuji si, jak jsem minulý rok psala Jemu s tím, že sněží, plná radosti a entuziasmu. Letos mu nenapíši, vždyť má přítelkyni. A vždyť mi docela jasně dal najevo, že mě nechce. Jeho hloupost, jeho smůla :)

Tak jaký ale byl můj týden?
V pondělí a úterý jsem si přednahrazovala praktika na PřF z fyziologie - s Erasmákama. Bála jsem se toho, že budu muset mluvit anglicky, nakonec to ale vůbec nebylo špatné. Vlastně to bylo naprosto skvělé, alespoň na chvíli se zbortila má bariéra s mluvením v cizím jazyce. Byla jsem schopná vtipné konverzace na úrovní, byla jsem schopná se domluvit, byla jsem schopná provádět laborky a dokonce jsem je i učila - v angličtině, jak se násobí.
První den jsme si měřili nějaké testy na paměť a zjistila jsem, že má paměť je vlastně hodně dobrá. Teda, spíše jsem si to potvrdila.
A v úterý jsme stanovovali koncentraci kreatinu v plazmě a moči, v té angličtině to bylo také zajímavé, musím říci. A vyčerpávající. Ale zvládli jsme to.

Ve středu jsme na medině měli děkanský volný den a i když jsem měla v plánu jít se podívat, jak se hraje famfrpál, zůstala jsem doma - a pak šla shánět boty. Dvě hodiny jsem lítala z jednoho obchodu do druhého, abych zjistila, že se mi žádné nelíbí a ještě přišla pozdě na přednášku. Ne že by mi to vadilo, hodina byla více stravitelná než hodina a půl. Na večerních cvikách jsme s kamarádkou dělaly takové kraviny, že nemám ponětí, co tam bylo - a co budeme dělat o zápočtovém testu.
Z jedné sloučeniny jsme vyrobily krásnou žabičku. Bez nožičky. Tak jsme jí tam přikreslily. Ano, ten uhlík byl pak pětivazný, ale komu to vadí? Byla to žabička!

Večer jsem ještě se spolubydlící šla na přednášku Marka Váchy (nebo to bylo úterý? Asi úterý) o Manželství a lásce. Bylo to krásné, velmi krásné. Ten člověk umí strašně nádherně a inteligentně mluvit a mám v plánu jít tento týden ve středu na jeho bohoslužbu...

Ve čtvrtek jsem zase zavítala na medinu a zjistila jsem, že mi ti lidé tam docela chyběli. Bylo to - fajn, mít si zase s kým povídat. Ano, je to měsíc, ale už cítím, že třeba s jednou slečnou můžeme být dobré kamarádky. Tedy, asi s více, ale to chce čas. Pomalu se uvolňujeme a třeba to jednou nebude tak povrchní...

Taky jsem psala jemu na fcb. Konverzace byla velmi rychlá - odepsal mi dvakrát, tak jsem toho nechala. Možná jsem měla zjišťovat, zda je v pořádku, zda se nic neděje. Ale - ale nechala jsem to být. Až bude chtít, tak se ozve. A možná ho i přestanu vyhlížet na školních chodbách.
(Ne, nepřestanu.)
Ale nestojí mi za to. Jsem krásná, inteligentní a výjimečná holka, přátelská a hodná, zodpovědná a vtipná. Studuju medicínu, mám před sebou velkou budoucnost. Můžu být kýmkoliv chci. Tak proč bych se měla omezovat nějakým chlapem, který mě navíc nechce?
Proč bych se tím měla trápit? A proč bych na něj měla čekat?
(Vím, že bych neměla. A vím, že stejně budu).
Protože na někoho jiného stejě nemám čas. Jen bych si přála, abychom byli alespoň přáteli.

Přála bych si, aby si mi věřil.

A nové boty mám. V sobotu mi to trvalo asi deset minut, byly to hned první, na které jsem narazila. Prostě to občas chce správné načasování.

Třetí týden

17. října 2014 v 20:40 | autorka |  Diary
Týden po Praseti.

Pondělí bylo velmi krušné, už jsem sice neměla kocovinu, ale přišla deprese, realita a moje neuvěřitelná touha vrátit zpátky čas a prožít to celé znova (se vším všudy). Vzpomínala jsem na každou chvíli Prasete a fakt jsem nechtěla žít přítomností. O přestávce při první přednášce jsem se vypotácela na záchod, abych se skryla před zraky všema a trochu se vydýchala, uklidnila, usušila slzy, které se draly z očí ven.
Pak jsem psala svému bývalému, který už všechno ví a který měl fungovat jako mé antidepresivum. Vyklopila jsem mu naprosto vše, jak je tomu zvykem.
Před laborkama z biochemky jsem všechno (naprosto všechno) vyklopila své spolužačce Beri, která je vlastně naprosto cizí člověk, ne? Ale prostě jsem to potřebovala někomu říci. Potřebovala jsem mluvit o Praseti. A i o všem ostatním.
A na laborkách z biochemky jsem už zase byla ok. Usměvavá, optimistická, naprosto v pohodě. Měla jsem co na práci a přestala myslet na vše, co možná ani nikdy nebude.
Potenciometrie nakonec není tak špatná.

Pak jsem tedy rychle pospíchala na PřF, kde jsem usla na toxikologii a...šla domů, abych o všem vyprávěla i svým spolubydlícím. Sdílené trápení, poloviční trápení. Sdílená radost, dvojnásobná radost.

V úterý...jsem spala! Ráno jsem se vykašlala na přednášku a šla až na fyzikálu, kterou prostě asi jen nechápu. Cvičící předpokládá, že tomu všichni rozumíme - což ono se tam najde dost těch, co fyzikálu opakují, takže ti tomu už očividně rozumí více než my, druháci. Takže my docela plaveme. Smutné.
Ale říkala jsem spolužačkám o tom, že mě nechce a byly z toho smutné. Ale já už tolik zase ne.
Také jsem šla na studentskou mši a bylo to - uklidňující? Ano, asi uklidňující.

Ve středu jsem ho vyhlížela ve škole, ale neobjevil se.
Možná i dobře.
Měla jsem taky plán - potřebovala jsem se naučit na biofyziku a řekla si: Příjdu ráno, pak mám tři hodiny volna, tak se budu učit a po další přednášce pojedu na organiku. Dopadlo to takto: Ráno jsem šla na přednášku. Pak jsem jela na oběd. Pak jsem jela domů. Na tu přednášku na medinu jsem se už nevrátila. Ale na organice jsem byla. Ale kočka na cvika nepřišla.
A samozřejmě - neučila jsem se vůbec, ale vůbec nic a to mě druhý den čekala praktika, ze kterých se dost vyhazuje.

Ale i ty jsem dala. Možná se ten pán ze začátku tvářil nepříjemně a mě vypadávaly slovíčka jako nejmenší atd, ale dali jsme to všichni a pěkně jsme si zultrazvukovali štítnou žlázu a pán cvičící byl i kupodivu docela něžný a milý, když na mém oslnivém krčku ukazoval, co kde je.
Konečně jsem ho potkala i s dalšími jeho spolužáky a to taky bylo velmi příjemné, když komunikujete se třema hezkýma klukama...
Akorát on nějak moc pospíchal.

A co dál?
Ani nevím.
Školu trochu flákám, nechodím na dosti přednášek a celkově vlastně nic nedělám. Jsem tak trochu stále na praseti. Jsem tak trochu stále s Honzou i když vím, že to není zdravé, že bych neměla a že spolu neumíme mluvit. Mlčet, to ano, dorozumívat si beze slov, to ano, ale mluvit?
Poznáme, když se druhý trápí, ale nedokážeme se jeden druhého zeptat: "Jak se máš?"
...
 


Prase...prasata!

12. října 2014 v 20:54 | autorka |  Diary
První fakultní společenská akce za mnou.
A stálo to rozhodně za to.
Nejsem aktivní nadšenec alkoholu, piji jen sporadicky a tak tohle byla první akce podobného kalibru. Ale vezmeme to pěkně popořádku.

Po strastiplné cestě, která nakonec dopadla dobře (možná dokonce velmi dobře) jsme se rozhodli cestu oslavit - alkoholem. Než jsme našli camp, ve kterém se akce konala, půlka té vodky padla. Ve čtyrech lidech. Ubytovali jsme se a šli ve třech pro povlečení - a padla druhá polovina vodky. Ano, zrušili jsme se po asi dvaceti minutách.
Následovala první lahve dvoulitrového vína, my se konečně najedli a otevřeli další láhev.
Už tehdy jsme se shodli na tom, že povlíkneme možná až tak další den ráno.
A taky jsme se shodli, že co se stane na praseti, zůstane na praseti. Ehm.

Pak nám kluci někam zmizeli a my je objevili až ve stavu...nu, vychlastali jsme toho prostě příliš a nalačno, plus nervi a stres - takže H. byl odepsaný. No a když bylo špatno jemu, tak bylo špatně mě, protože jsem o něj měla starost (a taky protože po alkoholu prostě brečím.)
Tak jsem plakala, D. se mě snažila uklidnit, zatímco mi říkala jménem bývalé přítelkyně H. (Ano, very helpful...) a nakonec jsem s H. skončili v pevném objetí, kdy nevím, kdo uklidňoval koho a proč mi vlastně bylo řečeno, ať se nebojím. (Čeho?) Nevím, ale odpověděla jsem, že už to takhle dlouho nezvládnu.
A tak jsme se ruku v ruce (nádherný pocit) vydali do chatky spát. (Opravdu spát, nic jiného) Ale usínal zatímco mě hladil po tváři a po celou dobu jsme se drželi za ruce.
Já pak ještě vstávala a snažila se zapojovat do společenských událostí venku, ale vždycky jsem ho spíše šla kontrolovat a pak jsem to vzdala a šla i spát. Poté, co jsem mu dala pusu na čelo. (Má první a poslední, asi)
Ať tak či tak, nepovlíkli jsme.
Usla jsem na zemi vedle jeho matrace.
Přišla jsem o první várku zpívání u kytary.
Později přišel P., plácnul sebou na vedlejší matraci a se slovy: "Já jsem fakt opilý." usl.

Ráno jsme dělali, že se nic nedělo a opět jsme se vrhli do procesu společnosti.
Dopoledne bylo takové rozehřívací a napůl unavené, konečně jsme se ale naučili řádná pravidla zombie kostek (předtím jsme je hráli dle opileckých, námi vymyšlených pravidel...) a pořídili jsme si mini karty, abychom mohli hrát opilecké hry.
Odpoledne jsme hráli nejprve zajímavou seznamovací hru: "Kdyby ten a ten byl barva, byl by za a, za b, za c..." (za slovo barva si dejte cokoliv jiného.) Kdykoliv jsme se netrefili, pili jsme (jak nečekané, ale bylo to jenom pivo). Některé zajímavé postřehy - neuhodla jsem jaký by byl H. element - myslela jsem si, že země a on prý voda. Ptal se, jaká bych byla sexuální pozice a tipoval doggy style (co z toho mám vyvozovat?) a nejlepší byla otázka D. "Kdyby Niky byla aminokyselina byla by lysin, methionin nebo glycin". H. tipoval methionin a já s ním souhlasila, i když ze zcela jiných důvodů. Já bych se tipla na methionin, protože je to start kodon a H. to odůvodňoval slovy: "It wouldnt be something easy." (Ano, hráli jsme to v angličtině a složil mi kompliment. Možná první v životě). A z hudebních žánrů mě tipoval na heavy metal.

Po této hře jsme hráli flašku na mobilu, ale nebylo to nic extra. Kromě pití, samozřejmě.
Na hru Doktore, nezlob se, jsme odcházeli už pěkně vesele.

V čem spočívá hra Doktore nezlob se?
Byli jsme rozděleni do týmů (zcela náhodně) a každý tým dostal kostku. Bylo 100 stanovišť, políček, 1 začátek, 100 konec, cílem hry bylo házet kostkou, procházet stanoviště a dojít až do konce. Zní to nudně? Přidejte povinnost napití se alkoholu po každém splněném stanovišti, povinost křiku (We are the best team, we urinate in strong stream!) a...úkoly typu: Vypij mléko na ex. Nandej kondom pusou na okurku. Udělejte vlajku z nečího spodního prádla (ta moje podprsenka byla oproti podprsenky té druhé slečny nějaká příiš velká)...
Do cíle jsme dorazili. Zvracel jen ten, kdo pil mléko, díky čemuž nám ale vyhrál další dva body (kdykoliv se někdo pozvrací, přičtou se ke kostce dva body - ano, ta akce se jmenuje prase.)

V campu se někteří šli koupat a jiní...no, vlastně všichni šli pít.
A tady to přestává být vtipné a zajímavé :D
Dobře, picí hry byli perfektní až na to, že jsem to většinou byla já, kdo měl pít, jako kdyby se na mě snad dohodli. Vypila jsem dvě piva ve velkém tandemu, do toho se namíchala ta slivovice...
Přišla várka zpívání u kytary číslo dvě.
A kdo tuší, že jsem to opět prošvihla, má pravdu.

Ne že bych tam nebyla.
Já jen...

Když se hrála Cesta, začala jsem plakat (to už také známe). Vím, že jsem měla pocit, že to absolutně nevzdávám a očima jsem H. prosila o pomoc. Vím, že jsem strašně chtěla pryč, že jsem chtěla, aby mě objal a odvedl, vím, že jsem chtěla prostě zmizet.
Nevyšlo to.
Já totiž usla. Usla jsem opřená o stůl, okolo něhož se tlačilo spousta lidí, hrálo se tam na kytaru a housle a bouchalo do stolu. Usla jsem a vůbec na nic z toho si nepamatuju!
Prý jsem tvrdila, že tam chci zůstat. Prý jsem tu a tam někomu nutila své nedopité pivo - než jsem zase usla.
Prý tam bylo spousta lidí, kteří o mě měli starost a chtěli mě odvést na chatku. Někdo mi zase nutil pití...a...no, já prostě vůbec nic nevím. Absolutně nic.
Asi dvě hodiny. Nechali mě tam spinkat a když se pak přesunuli na grilované prase, chodili mě kontrolovat. V jedné době mezikontroly jsem se probudila a rozhodla se odejít na chatku. Počkat, před chatku, abych ulevila svému bolavému žaludečku. (Byl to H. kdo tvrdil, že zvracet je dobré - alespoň vám druhý den nebude tak zle. No nevím, nevím.)
Trefila jsem na chatku, trefila jsem do dalšího patra (proč jsme se vždycky rozhodli spát nahoře, nechápeme vůbec nikdo) a dala si dalších pár hodinek krásného spánku.

Než přišel H. odvést naprosto mrtvého P. Já se probudila a začala se aktivně zapojovat do dalšího dění, omotaná do spacáku, protože mi byla zima.
Prošvihla jsem trpcup - tatranka, rum, pivo, kterého se kluci účastnili a který jsem vážně chtěla vidět. Nu, prošvihla jsem hodně věcí, ale v tu chvíli na tom kluci byli opět hůře než já. (Péťa vlastně už ne, on už spinkal). Bylo vyhlášení Doktore nezlob se, které mě potěšilo, ale ani nevím, kolikátí jsme skončili.
A H. bylo zase špatně, takže následovala podobná situace jako předchozího dne. Starost o něj, doprovod, aby se umyl, držení se za ruce (už jsem nebrečela) a pak padnutí do postelí (tentokrát jsem si přitáhla matraci). Akorát nechápu, co měl pořád s tím hlazením po tváři.
Protože mě nenapadlo nic jiného, než se ho těsně před spaním zeptat, zda mám u něj šanci nebo zda se mám posunout.
Stejně jako před lety následovalo hořkosladké odmítnutí s tím, ať se posunu.
Se slovy: "I am so sorry, I am so sorry..." Ano, v angličtině.
Jak se mám ale posunout? Jak se to dělá?
Jak to mám udělat, když jsem se v jeho objetí cítila tak dobře?
A když jeho dlaň v té své cítím do teď? Jak se mám posunout, když opírat se hlavou o jeho záda bylo tak příjemné?
Jak se mám posunout, když jsem se teprve ted, po sedmi letech dozvěděla, že umí zahrát na kytaru?

Uprostřed noci přišla ještě D. aby sebou práskla na matraci vedle mě a tak jsme krásně spinkali.
Opět jsme nepovlékli.
Tonda zase nepřijel.

A další den jsme se tvářili, že se nic nestalo. Já se usmívala a držela se. Vlastně jsem byla v té době docela v pohodě, silná a nezlomná jako vždy.
Sice po mě vrhal kradmé pohledy a očividně měl starost, tuhle hru ale umím hrát.

A tak jsme vrátili nepoužité, složené povlečení a odjeli.
Tedy, ještě jsme potkali pavouka, který mi neudělal dobře a málem jsem měla hysterák. Možná jsem se neměla tolik kontrolovat, alespon by mě znova objal. Třeba.
Nekteří lidé tam ještě pokračovali v pití, my měli kocovinku a chtěli jsme spát. Prostě spát a střízlivět. Sluníčkové stavy (Péťův byl nejlepší) střídali stavy zamračení a následné tmy.
Ale bylo to fajne.

Brečet jsem začala až doma, protože mi vlastně došlo, že mi řekl, že nemám šanci. Já ale nechápu proč.
Dobře, možná by pomohlo, kdybychom spolu dokázali normálně mluvit.

Zítra nechci do školy, mám dojem, že to nemám šanci zvládnout a hlavně v tom ani nevidím smysl. Proč studovat dvě vysoké školy? K čemu? K čemu tu vlastně jsem?
Ano, mám trošku depresi, ale to příjde. Nemohu zapomenout na některé věci. Nic se mezi námi nestalo a dle jeho slov ani nic nestane, ale...
ale jak se mám posunout, když jsem se do něj opět zamilovala?

Jak?
A proč vlastně?

Byla to geniální akce.
A Tonda nedorazil. Asi je stále v metru.

Druhý týden

10. října 2014 v 13:38 | autorka |  Diary
Minulý týden jsem se ještě učila. Teď...nu, tento týden jsem biofyziku neotevřela ani jednou. Na praktika z histoly jsem se neučila, protože přeci nás nebudou zkoušet hned druhá praktika, ne? (Nezkoušeli). Návod na praktika z biochemie jsem ještě taky ani neotevřela (vždyť je to až v pondělí, času dost). Takže asi tak.
Na druhou stranu, stále tam chodím, vynechávám jen to, co je skutečně třeba (třeba kvůli rannímu tělocviku) a celkově dávám i na přednáškách pozor (to se mi stává málokdy).
Něco jiného je to na PřF. Hned v pondělí jsem vynechala přednášku, protože jsem šla ven s kamarádkou. A na jiné přednášce jsem sice byla, ale byla to má první a zároveň i poslední návštěva té hodiny.

Nejhorší je, když je vás v učebně 11, vy si sednete dopředu s nadějí, že to bude alespoň zajímavé, přednášející se postaví vedle vás a za celou tu nudnou 90timinutovou hodinu neopustí místo a neustále od vás potřebuje, abyste tu a tam přikývli, že souhlasíte.
Prvních několik minut jsem to vydržela. Ke konci jsem jí již plně ignorovala a byla na facebooku.
To je mimochodem hrozná ztráta času...

Jinak to zatím, kromě únavy, docela zvládám. Samozřejmě na PřF moc nechodím, nestíhám ani jednu biologickou přednášku a na chemických většinou pospávám, ale chodím tam a hlavně chodím na cvika!
Je ale tedy pravda, že jsem měla dostatečnou spánkovou kapacitu z víkendu. Tento víkend to bude v podstatě horší, jelikož jedu na společenskou akci od školy a ... asi všichni víme, co medici dělají především.

I když náš kruh to ještě neumí, připadám si tam jako největší alkoholik. Řekla bych, že je to tím rokem, co nás dělí, až i oni budou rok na vysoké, poznají, že alkohol není zas až tak špatný.

Včera probíhal nábor do jednoho studentského spolku u nás na fakultě a nejlepší částí bylo, když přinesli jídlo a horkou hrušku (s alkoholem, samozřejmě). Byla jsem mezi prvními, kdo si nalíval...

A taky jsem se přihlásila úplně na všechny aktivity, protože chci žít aktivním životem. Mám jeden velký cíl - aby mě ta škola naučila sebevědomí. To mi totiž v některých ohledech dosti chybí.

Jak mě může přitahovat někdo, koho se bojím jen oslovit a o něco ho požádat? Jo, kdyby to byl cizí člověk, tak nic neřeknu, sakra, ale vždyť my se známe...7 let? A chováme se k sobě jen jako nějací známí, co o sobě vůbec nic nevědí a jeden druhého nezajímá. (Uznávám, že je asi chyba i na mé straně.)
Navíc jsem mu dohodila slečnu, na kterou teď neuvěřitelně žárlím. Prostě já jsem neuvěřitelná.

Pitomá. Strašně pitomá. Ale třeba to má nějaký smysl. Jen kdyby ta slečna nebyla tak dokonalá!

První týden

3. října 2014 v 20:43 | autorka |  Diary
První týden dvou vysokoškolských škol za mnou.
A rovnou asi mohu říci, že jsem přecenila své schopnosti.

Každý den v šest vstát, abych byla v osm v čas ve škole? Dobře, na to se dá zvyknout docela rychle, je to nepříjemné, ale alespoň vám ten den začne pěkně brzy.
Prvních několik hodin je také v pohodě, když řádně jíte (vlastně pořád) a pijete. Kolem jedné hodiny se mi začíná chtít spát, většinou jsem končila na medicíně a buď šla domů (protože na mé druhé škole se začínalo až od 1.) a nebo jela právě na tu druhou školu, abych si nejpre zašla do menzy (nikdy mi snad nechutnalo více) a účastnila se další výuky a to přibližně do sedmi večer, díky čemuž jsem přišla o dvě akce, o které jsem měla zájem.
Domů přijet utahaná, ztěžka se přemluvit alespoň ke krátkému cvičení a zalehnout do postele...

A to jsem ještě pořádně nezačala a už jsem utahaná. Neuvěřitelně utahaná. Chodím spát v deset a stejně jsem celé odpoledne k nepoužití.
Jedinou výjimku tvořil čtvrtek, kdy jsem vstala v pět, abych v sedm začala s plaváním, které ale bylo super. Hlavně protože jsem pak už vlastně nemusela celé dopoledne do školy. Ale to taky bylo jen teď.

Takže nevím, jak to zvládnu další týdny, natož měsíce a roky.
Kamarád se mě snaží přesvědčit, abych se jedné školy vzdala, vybrala si pouze jednu, že jinak to nezvládnu. Asi má pravdu, jsem si toho vědoma a asi bych se byla v tuhle chvíli schopna i rozhodnout - ale můžu se rozhodovat po jednom jediném týdnu a zahodit tak úspěšný rok?

Dnes jsem se uprostřed přednášky málem rozbrečela. Miluji své úzkostné záchvaty.
Není to ale tím, že bych toho snad zatím měla moc, ale stresuji se tím, že bych si měla vybrat.
Hledání vhodné varianty je tak obtížné!

Máma říká, ať tomu dám měsíc a uvidím. Možná zkusím přerušit. Když to nepůjde dál.

Zatím se musím vzchopit a nějak to zvládnout. Mám na to. Musím si říkat, že na to mám. Až nebudu tak unavená, budu více optimistická.

A jaké ty školy jsou?
Jeden by nevěřil, jak obrovský je mezi nimi rozdíl. Ano, oboje je to vlastně biologie, ale...
Přírodověda je areál několika starých, honosných budov uprostřed Albertova. Krásné prostředí, to rozhodně, na podzim ale dosti depresivní, stejně jako chladné posluchárny na chemii, což je jediný ústav, kam mám čas se dostavit.
Zastaralé černé tabule, bílá křída, která nejde přečíst. Nudné vyprávění přednášejících o předmětech, které mě vlastně ani nebaví (ale zatím jsem měla jen organiku). A na cvika v šest večer chodit budu muset, jsou dotované plusovýma bodama k zápočtu. Asi tam budu pokaždé spát.
Ale minule tam do okna nakoukla krásná, černobílá kočka, ta mě probudila. Možná jsem jen neměla spustit povyk na celou třídu.
Ale když ona to byla kočka.

Medicína je pěkná, prosvětlená, barevná budova, kde se vlastně snad ani nedá ztratit. Posluchárny mají jen bílé(!) tabule, všichni zatím používají prezentace (díky Bohu), vše je i na internetu. Nejsou tam tvrdé, nepohodlné dřevěné lavice, ale stejně nepohodlné sklápěcí židličky. Ale asi se mi tam zatím líbí víc, je tam více světla.

Co se týče lidí - na obou fakultách jsou všichni velmi příjemní, o tom není pochyb. Když něco potřebujete, stačí se zeptat, vždy se najde někdo, kdo rád pomůže.
V něčem se ti lidé ale liší.
Přírodovědci jsou - přírodovědci? Oblečeni do všeho možného, spousta vytahaných trik, tváří bez make-upu, osobní vzhled se tam neřeší a prostě poznáte přírodovědce na první pohled. Tak trochu ve vlastním světě, řekla bych.
Medici - co se mi alespoň zdá, dají více na to, jak působí na první dojem (to je ale logické, ne?). Pěkně oblečení, upravení, více důstojní. Elegantní. Jeden hezčí chlap vedle druhého (a to samé platí i o dívkách).
Když jdu na medinu, maluji se, hezky se strojím a beru si podpatky.
Na Přf jsem vyrazila ve starém tričku, protože se mi nechtělo špinit jiné, nenamalovaná a v oranžových teniskách na podpatku. Tam na nikoho nemusím dělat dojem.

Dneska jsem šla na medině platit jednu akci a čekala jsem tam s nějakýma šesťákama, kteří se mě okamžitě zeptali jak se jmenuji a z jakého jsem ročníku. To jsem na PřF asi nepoznala. Ale je pravda, že na PřF šesťáky nepotkáte.

Líbila se mi i hláška té šesťačky: "Tehdy na tý základce jsem byla ještě strašně chytrá. Teď už je ze mě jen alkoholik."

Jo, na medině se chlastá. Hodně se tam chlastá.
Jen náš kruh je nějaký příliš slušný.
Já se vždy dostanu do příliš slušného kolektivu, co jsem si tak všimla.
Fňuk.

Učím se žít - bez tebe

26. září 2014 v 14:15 | heartsamess |  Diary

Učím se žít
Byl si mladý, když jsem přišla na svět. Možná příliš mladý na to, aby si unesl takovou zodpovědnost, příliš mladý na to, aby ses stal tátou. Chápu to, vážně ano - kolik ti mohlo být? Dvacet? Jako teď mě? Nedokáži si představit, že bych teď měla mít malou dceru, že bych měla vychovávat malé miminko, děťátko, které toho tolik potřebuje, které se musí naučit žít.
Nedokáži si to představit a taky ti nedokáži nic vyčítat. Byl si mladý. Příliš mladý. Přesto…
Cítil si něco, když si mě poprvé držel v náručí?
Cítil si něco, když jsem plakala po nocích a dožadovala se jídla a bezpečí?
Nebo to byla jen máma, kdo mě utěšoval, kdo mě držel v náručí, kdo mě učil sedět, chodit, mluvit?
Víš, jaké bylo mé první slovo?
Táta.
Je ale táta ten, jehož genetickou informaci sdílíte nebo ten, který vás vychovává, ten který vás učí žít?
Viděla jsem fotky sebe samotné, jak jezdím v chodítku a učím se chodit. On mě učí chodit. Ne ty.
Viděla jsem fotky sebe samotné, jak držím malé koťátko a učím se lásce ke zvířátkům. On mě učil milovat nevinné tvory. Ne ty.

Pamatuji si na dlouhé večery, kdy jsme seděli nad hrací deskou a on mě učil přemýšlet, logicky uvažovat. On. Ne ty.
Pamatuji si na chvíli, kdy jsem vyhrála první turnaj a on zářil pýchou. Vždy jsem mu běžela do náruče a on mě pevně objal, jako kdybych byla jeho holčička. Pamatuji si ale i chvíle, kdy jsem prohrála a kdy jsem se do jeho náruče běžela schovat. To on mě učil vyhrávat a učil mě i prohrávat. On, ne ty.

Pamatuji si, jak jsem byla strachy bez sebe, že jsem ve škole dostala špatnou známku a pamatuji si na to, jak moc ho to mrzelo. Pamatuji si ale i to, jak se usmíval, když jsem domů přinesla samé jedničky. To on mě naučil, že vzdělání je důležité, že vzdělání je základ budoucnosti. On. Ne ty.

Pamatuji si na svůj první tábor, na který jsem jela, na tábor který mi kompletně změnil život. Našla jsem tam přátele, skutečné přátele, našla jsem tam lásku, lidi, které obdivuji, našla jsem tam samu sebe a to, kým bych jednou chtěla být. Naučila jsem se tam žít naplno a nebýt šedou myší davu. To on mi ten tábor ukázal. Ne ty.

Vzpomínám na dobu, kdy jsem se rozhodovala, jestli půjdu na gymnázium či nikoliv. Bylo mi jedenáct let a neměla jsem tušení, co chci. On a máma mě podporovali a nechali mě rozhodnout dle svého, nevnucovali mi své představy. Naučili mě, že si mohu vybrat svůj vlastní osud. On mě to naučil. Ne ty.

On tu byl, když jsem si poprvé rozbila koleno a plakala.
On tu byl, když jsem se poprvé zamilovala a doteď si mi kvůli tomu směje.
On mě dal poprvé napít alkoholu.
On mě naučil milovat svou sestru, protože mi dal mou sestru.
On tu byl, vždycky tu byl. Ne, náš život nebyl ideální, protože žádný život není ideální. I on má své chyby, které všichni vidíme a které nenávidíme. Každý takové své chyby má. On ale udělal věc, kterou mu nikdy nemohu splatit. Přijmul mě za svou dceru, bez otázek, bez nenávisti, bez zaváhání. S mou mámou si vzal i mě a už od začátku mě miloval, jako kdybych byla skutečně jeho krev. Dokázal by si něco takového?
Prožil se mnou dobré i zlé a hodlá to i prožívat nadále. Podporuje mě nejenom finančně, ale i svou láskou. Otcovskou láskou, kterou si ty ke mně asi nikdy nepocítil. Nemohu ti to vyčítat, byl si příliš mladý - ale to on také. To i má máma.

Měla bych tě nazývat tátou, protože si můj otec. Biologicky. Oficiálně.
Jenže kým by pak byl ten člověk, který mě vychoval? Ten člověk, který mě naučil žít a který mě vlastně ještě stále učí žít?
Kým by pak byl on, který může za to, jaká jsem, mnohem více než ty?
Jak bych pak měla nazývat člověka, který mě naučil, co znamená nesobecky milovat téměř úplně cizího člověka?
I když jedna věc se ti upřít nedá, jednu věc si mě naučil i ty - vážit si maličkostí, být vděčná za zázraky. A jednou se díky tobě možná naučím říci i děkuji - děkuji, tati, že si tu byl, když jsem potřebovala, děkuji, tati, že si - že prostě jsi můj táta.
A ne, tato slova nepatří tobě, cizí osobo, polovičko mého DNA.

seznamovák

15. září 2014 v 19:24 | autorka |  Diary
Nástup na další vysokou školu sebou nese i další seznamovací kurz. O tom medickém jsem o tom již hodně slyšela, dokonce jsem dostala spoustu rad, které zahrnovaly ale jen jediné - nezapomeň si vzít hodně alkoholu. Bude potřeba.
A tak jsem koupila alkohol. Ne moc, jen jednu flašku, jelikož jsem si myslela, že zbytek bude mít...zbytek.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem se dozvěděla, že z našeho studijního kruhu jsem jediná, která něco vzala?
A že je tam několik abstinentů, kteří nepijí vůbec a pak spousta dalších, kteří to moc nemusí?
A to to jsou medici???

Doufala jsem, že se dostanu do společnosti lidí, kteří nic moc neřeší a užívají si života, baví se a neřeší jen povinnosti a zodpovědnost - tedy školu. Jak to ale zatím vypadalo, jsme slušný kruh.
Uvidíme, co se z toho vyvrbí. A jak dlouho nám ta slušnost vydrží.

Mí spolužáci vypadají fajn. Jsou tam tací, se kterými si rozumím více a tací, se kterými si rozumím v podstatě méně. Věkový rozdíl je hold u některých lidí znát. Ono asi ani nejde o věkový rozdíl jako o to, že já už jeden rok vysokoškolského života absolvovala a to je velmi důležitý životní milník - přestat myslet jako středoškolák a začít být vysokoškolákem...Ať to v sobě skrývá cokoliv (možná i trochu té dospělosti?)
Byli tam ale i tací, kteří na tom jsou podobně jako já - ti, kteří již z nějaké školy utekli a ti, kteří si nemohou vybrat stejně jako já. Vlastně jedna holčina to má úplně stejné, až na to, že místo PřF studuje Všcht. Chůdě, pokud to zvládne ona, musím to zvládnout i já. A pak je tam holčina, která už bude mít za chvíli Mgr...
Co si asi ta myslí o věkové propasti?

Co se týče chlapců - ano, medici jsou většiou sakra hezcí kluci/chlapi. Vysocí, namakaní, správní gentlemani. A taky většinou zadaní, bohužel. Jak si pak nějaká svobodní holka může najít kluka, když jsou všichni zadaní?
(Proč vlastně chtít kluka?)
O tom gentlemanství - nejsem zvyklá, aby mi někdo uvolnil židli, abych si mohla sednout. Nebo aby mi něco přinesl, odnesl, cokoliv. Nejsem zvyklá, když se ke mě chovají jako - no jako k ženě!
Možná bych si měla zvykat, třeba si pak i někoho najdu.
(Proč vlastně kohokoliv hledat?)

Také jsem zjistila, že mě dost často nezajímá, co říkají ostatní. Že bych nejraději povídala jen o sobě a na ostatní se zhluboka vykašlala, koho zajímá odkud jsou, co mají za koníčky, co je baví a co nenávidí? Snad jedině k lovení tématů. No dobře, částečně mě to i zajímá. U některých lidí. U některých zase vůbec. Vlastně někteří lidé by měli celkově zmlknout a zmizet.
(Když vám všichni připadají divní, nejste náhodou ten divný vy?)

Jinak to bylo ale fajne, sice zlatí mí drazí z PřF, ale to je tím, že už je rok znám. I tady to má vidinu blízkých přátelství. Snad. Pokud to všechno přežiju. Což mi připomíná, že už mám přibližný rozvrh.

Ne, není to vůbec nic pěkného. Rozvrhl na 3LF je - no, není pravidelný. Každý týden je zcela jiný a skloubit to z pravidelností jiného rozvhu bylo zajímavé. Nakonec to ale mám, i když na tělocvik budu docházet v 7:30 (pokud si ho stihnu zapsat). Dopoledne budu na Vinohradech, odpoledne na Albertově a kolem sedmé, osmé se dostanu domů. Hurray!!!
Na to bude potřeba hodně chlastu.

A některé ani nezajímalo, jak jsem se na seznamováku měla...

Pamatuješ?

26. srpna 2014 v 14:08 | autorka
Pamatuješ?

Je to již sedm let. Sedm let, co nás jeden modrý kamínek, jedna velká náhoda, svedla dohromady. Kolik nám bylo? Třináct, čtrnáct let? Malé děti, které sami sebe považovaly za velké, za téměř dospělé.
Pamatuješ?
Pamatuješ si na to, kdy jsme na sebe poprvé promluvili? Kdy jsme k tobě vyjádřila důveru, aniž bych znala byť jen tvé jméno? Dopřála jsem ti, to co si chtěl - už tehdy. Dělám to stále, uvědomuješ si to?
Nikdy jsem ti nic neodepřela...
A vždy jsem stála na tvé straně.

Pamatuješ si na chvíle, které jsme trávili spolu? Na to, že si ke mě vždy přišel a začali jsme si jen tak povídat? Na chvíle, kdy jsme se spolu smáli, kdy jsme vyváděli hlouposti? Pamatuješ na chvíle, kterými začínalo naše přátelství? Na to, jak sis ke mě sednul, kdykoliv si mohl? Na to, jak jsme spolu běželi lesem a ty si na mě čekal, protože jsem byla pomalejší? Na to, jak si spadl do bahna a byla to ta nejvtipnější věc, která mě tehdy pobavila?
Pamatuješ na to, jak si mi věřil?

Neříkám, že jsem za těch sedm let neudělala žádnou chybu. Možná jsem se do tebe neměla zamilovat, možná jediné, co jsem měla chtít, mělo být přátelství. Možná bych se ti nevzdálila. Možná bych s tebou byla schopna komunikovat i jindy než v těch chvílích, kdy jsi nejzranitelnější.

Pamatuješ na to, kdy jsme spolu takto mluvili poprvé?
A podruhé?
Potřetí?
Pamatuješ na chvíle, kdy ses nebál svěřit se mi? Říci, co tě trápí?
Máš vždy stejný pohled. Modrozelené oči plné smutku, beznaděje, podivného trápení, na který není lék. Zamyšlení a touha po radě, touha po záchraně. Ráda bych tě zachránila, ráda bych tě chránila. Kdyby si mi jen dal šanci.

Pamatuješ na chvíle, kdy jsem za tebou stála?
Pamatuješ na chvíle, kdy jsem se zajímala?
A nebo si zapomněl?
Nebo si mě odstrčil na druhou kolej?
Možná jsem nebyla vždy dobrou kamarádkou. Nikdy jsem ale nezradila tvou důvěru.
Ano, dlěám chyby. Ty také. Já ale ty tvé chyby akceptuji. Přijímám a chápu.
Pamatuješ si, kolikrát jsem se snažila zachránit to, co si někdy něčím pokazil?
Ne, nepamatuješ. Protože nevíš.

Kolikrát jsem stála ve stínu a opravovala? Vysvětlovala? Bránila?
Nejenom před ní. I před ostatními. Vždy ta, která z tebe dělá lepšího člověka. Vždy ta, na kterou se můžeš obrátit.
Vždy ta, která v tebe věří, i přestože ví, kým jsi.

Pamatuješ si?
Pamatuješ si na to, kým jsem?
Kým jsem pro tebe?
Nebo je to již jen minulost?
Nebo jsou to už jen ztracené vzpomínky?

Ztracené vzpomínky pro tebe.
Nikoliv pro mě.
Já žádné vzpomínky neztrácím. Ne ty, které patří tobě.

Mimorealita

20. července 2014 v 19:29 | autorka |  Diary
Stává se mi to často. Oblíbím si nějakou knihu, film, seriál - a pak celé dny nepřemýšlím nad ničím jiným. Žiju vymyšleným příběhem, představuji si životy hlavních postav a můj vlastní život mi pak utíká mezi prsty...
Žiju život mimorealitu.
Jako ve snu. Nevnímám samu sebe, nevnímám své emoce, ale emoce vymyšlených světů, vymyšlených lidí.
Místo, abych si povídala s přáteli si pustím další díl.
Místo, abych se snažila začít žít, svůj život neustále pohřbívám.

Chtěla bych žít.
Chtěla bych někam vyrazit.
Chtěla bych jít s někým na rande. Nikdy jsem ještě na tom "klasickém" rande nebyla a i přestože si myslím, že bych byla naprosto zoufalá, bych to chtěla zkusit. Prostě si vyrazit ven a prožít něco vlastního. Přestat prožívat životy ostatních.
Jsem marná. Vážně jo :)

Kam dál