Dnešek by se dal považovat za vcelku fajn den. Ráno jsem sice čekala třicet minut na autobus (protože silničáři se rozhodli na zimu spravit všechny silnice v mém okolí), byla potěšena tím, že nejede nikdo známí (ne že bych si nechtěla popovídat, ale dvě hodiny v kuse? Lovit témata rozhovorů a snažit se ignorovat dlouhé, trpané chvíle ticha? Ne, děkuji, radši budu ty dvě hodiny poslouchat stále ty stejné písničky, snít a spát).
Shlédla jsem i nového mentalistu - svatební díl. Vážně, co víc si přát než vidět jak jsou všichni strašně happy a zamilovaná a jak jim to všechno vychází. Nemyslete si, že žárlím - když jsem odcházela do školy, usmívala jsem se jako sluníčko na hnoji a měla ráda celý svět. Říkala jsem si - to je krásný, slunný den. Teď budu pár hodin ve škole, pak si popovídám s přáteli a pak pujdu spát. Krásný plán - jen kdyby vyšel.
Ve škole byla větší nuda, než bych předpokládala, příští pondělí tu přednášku vynechám a příjdu až na cvika. Neřeknu kdyby to třeba nebylo ve skriptech, ale ono to tam je! A srozumitelně. Jediné plus na mé návštěvě školy byli mí spolužáci, ale musím dodat, že naše rozhovory se stále točí jen a jen okolo školy. Ještě jsme za ty dva týdny nestihli o sobě zjistit natolik, abychom se bavili i o něčem jiném. Což je škoda, všichni vypadají jako dost fajn lidi.
Domů jsem se dostala až po osmí a řeknu vám, zase se cítím neuvěřitelně unavená. Nechápu z čeho, vždyť jsem téměř nic nedělala! A k tomu všemu - on mi nenapsal. Možná bych mu mohla napsat pro změnu já, ale nechci se vnucovat. A tak radši budu smutná z toho, že to, na co jsem se celý den těšila, se dnes neuskuteční. Stejně mu nerozumím. Tedy, asi u nechci rozumět, kdybych chtěla, velmi rychle bych porozumněla - a to by možná zničilo mé naděje.
Ale jak říkám, dnešní den byl fajn. Akorát na Karláku mají strašně divnou Billu - tolik lidí jsem snad pohromadě v jednom obchodě neviděla. A taky tam nemají nic jiného než tu Billu! A to jsem zrovna chtěla zainvestovat do svého jídelníčku a koupit si něco neuvěřitelně nezdravého, třeba Twistera. Přístě pojedu na Národní nebo na Anděl - tam mají KFC!
Sice do školy nejezdím dvě hodiny, ale chvíle trapného ticha znám velice dobře...Bohužel se mi podělal mobil, takže mi nejdou zapojit sluchátka a moje prokrastinace mě nehodlá pustit do opravny, ale pořád radši sedím a civím do blba, než si s někým povídat...ikdyž někdy si pokecám celkem ráda:)