Jsem smutná.
Příští víkend máme s přáteli jednu takovou každoroční akci. Vždycky jsme tam jezdili jako parta čtyř, pěti lidí a užili si to. Letos jedu sama - kamarádka nebyla ani pozvaná, expřítel se musí učit a On má nějaký povinný kurz od školy. Takže fajn - čekají mě tři dny samoty. Ne že bych ty ostatní lidi, co tam jezdí, neměla ráda, naopak, ale nikdy jsem si s nima příliš nepovídala, nikdy jsem jim ani nedala příležitost mě poznat. Známe se, vídáme se, ale nejsou to lidé, kterým bych se s něčím svěřila a za kterýma bych si přišla jen tak pokecat. Já mám své lidi - a ty nejedou. S kým budu sedět v autobuse? Vedle koho si budu sedat na jídlo? S kým budu trávit večery?
Je mi z toho smutno, vážně jsem se těšila, že zažijeme další skvělý víkend. Takhle - no, je mi úplně jasné, jak to dopadne. celé tři dny to nebudu já, ale ta postava, kterou hraji (dejme tomu, že je to divadelní akce). Budu se toulat sama lesem, budu přemýšlet, bloudit a zase přemýšlet. Budu vzpomínat a budu smutná. Jaké štěstí, že má postava má být také smutná.
Bude to síla - jsem člověk, co strašně těžko nechává jít své postavy - obzvlášť ty, které hraje příliš dlouho a ty, kterým rozumí. Už teď vím, že nebude jednoduché nechat jít Julii. Už teď vím, že se přidá mezi ty další, na které nikdy nezapomenu - Eva, Kate, Minea, Eva...a sakra, Eva. (Ano, někdy si postavy vybírám podle jména). Někdy vám o nich budu muset povykládat - jsou to zajímavé slečny se zajímavými životními příběhy. Většinou tragickými. Ráda hraju tragické postavy. Když zemřou, je lehčí je nechat- jít, zapomenou na ně, přestat myslet a prožívat jako oni.
Četli jste někdy Doriana Graye?
Jestli ano, vzpomeňte si na Sibylle - na tu krásnou, talentovanou mladou herečku, která byla vším, jen ne sama sebou - až do té doby, než poznala Doriana.
Je smutné, že jí naprosto chápu.