Tak včerejšek dopadl trochu jinak, než jak bylo v plánu. Nevěděla jsem, jestli Tam mam jít (viz minulž článek), protože se mi tam nechtělo jít samotné. Vyřešila to kamarádka, která řekla, že půjde se mnou. Nejprve jsme si ale našli ještě jednu akci - Běh proti totalitě. Šlo o protestní akci proti komunistům, kdy se běželo z pražského Albertova na Vyšehrad a poté podél nábřeží na Náměstí míru. Byo to strašně super - sice tam nebylo moc lidí, ale zaběhat si za nějakým účelem bylo neuvěřitelně fajn. A získala jsem přitom nějaká nadhled nad mou situací - jsem žena, jsem sebevědomá, pěkná ženská, která se sakra nebude ponižovat nad nějakým neuvěřitelným idiotem, který o sobě nedá týden vědět a ani se neshání a nezajímá. On se nikdy nezajímal! A já vždycky. Já se vždycky starala. On to nikdy neopětoval.
Tákže - tu akci s ním jsme nestihly. Chtěly jsme tam přijít - ne na jeho pozvání, které už asi dávno zapomněl, ale protože nás to zajímalo samotné. Bohužel bylo už příliš pozdě a tak jsme místo toho zamířily do centra Prahy a dvě hodiny procházely památky - Staromák, Karlův most atd. Pokecaly jsme, rozebraly spoustu věcí a mě to bylo úplně jedno, že jsem ho neviděla. Nejsem jeho loutkou, mám svou vlastní důstojnost a nebudu, prostě nebudu nějaká hloupá stíhačka. Jestli chce, ať mi napíše, ať mě osloví. Já se vnucovat nebudu.
Ještě bych mohla dodat, že jsme za včerejšek potkali pana Menzela, pana Oldu Navrátila a pak také i knížete (ten mě zajímal nejméně, nejsem fanoušek Top 09)...
A co dneska?
Veškeré předsevzetí šly úplně do háje a napsala jsem mu.
Odepsal - o tom, jak se má strašně super.
No není to super?
Jsem tak strašně pitomá.
Zasloužila bych si pár facek.