close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Cesta

9. listopadu 2013 v 21:26 | autorka |  Cesta
Sice jsem říkala, že tento blog nebude na mé povídky, jednu věc bych tu ale ráda zveřejnila - hlavně protože jí nechci dávat na svůj povídkový blog - i když, sakra, proč bych jí tam nedala?
No, to je jedno, prostě je tu :)

Cesta


Petra + Michal
Láska se lépe vyjímá na jevišti než v lidském životě. Neboť na jevišti bývá láska předmětem komedií a tu a tam tragédií, ale v životě natropí mnoho neplechy, někdy jako siréna, jindy jako fúrie.

"Co budeš dělat o Vánocích?" Pokrčila rameny, s drobným úsměvem na něj pohlédla. "Asi budu s maminkou, stále na tom není moc dobře," odpověděla, on se zamračil. "Já myslel, že ta operace proběhla v pořádku."

Povzdechla si, natáhla se pro kabát, který visel na věšáku vedle dveří. On byl ale rychlejší, sundal jej a jako správný gentleman jí do něj pomohl. "To sice ano, ale už není nejmladší a…ale bude to všechno v pořádku," usmála se. On jí úsměv opětoval, potlačil touhu se jí dotknout, pohladit jí. Políbit jí.

Místo toho od ní krok poodstoupil. "To máš pravdu, všechno bude v pořádku." Sám tomu ale nevěřil. Nic nebude v pořádku. Tyhle Vánoce nebudou v pořádku.
Zamrkal, nechtěl na sobě dát nic znát. Pozdě, byla vnímavá. Vnímavá, krásná, chytrá. Hodná, milá, citlivá, vtipná. Ona byla… byla dokonalá. Ona byla náplní jeho snů, náplní jeho srdce. Byla obsahem jeho myšlenek ve dne v noci, její úsměv a třpyt těch nádherných očích si dokázal vybavit kdekoliv a kdykoliv. Její jméno by dokázal říkat stále a stále dokola, tak moc miloval jeho zvuk. Ale musel mlčet. Musel své touhy, své přání potlačit, musel je zničit. Zbavit se jich dříve než bude pozdě.

"Málem jsem zapomněla, něco tu pro tebe mám," usmála se trochu smutně, přešla ke svému pracovnímu stolu a vytáhla malý balíček. "Šťastné a veselé, Míšo," pronesla tiše a dárek mu podala. Zrudl, sám sáhl do své bundy a vyndal jiný balíček, menší a méně úhledně zabalený. "Tady máš zase něco ty." Tentokrát lehce zrudla ona.

Stáli tam u dveří, oba oblečeni, oba připraveni opustit svá pracoviště a vydat se domů, domů na prázdniny, k rodinnému krbu, ke krásné vánoční atmosféře. Stáli tam, v rukou své dárky, v očích zvláštní třpyt. Oba museli jít. Oba nechtěli jít. Ne teď. Ne za minutu. Nikdy. Nechtěli se rozloučit, nechtěli trávit tyhle svátky bez společnosti toho druhého. Nechtěli. Ale museli.

"Já…Marián na mě čeká, veze mě domů," řekla náhle, prolomila to tíživé ticho. Zamrkal, vrátil se zpět do reality a přikývl. "Doprovodím tě k autu," nabídl se. Ještě chvíli, prosil. Ještě chvíli. Ona ale zavrtěla hlavou. "To je dobrý, měl bys jít domů, musím si ještě něco zařídit. Tak…hezký Vánoce, užij si je. A pozdravuj ženu a syna." Ušklíbl se. "A ty pozdravuj maminku, tak…na viděnou v lednu." Otočil se na podpatku, dotkl se kliky.

"Míšo?" Nechtěl se otáčet. Pokud se otočí, celé Vánoce na ni nezapomene. Pokud se otočí, bude ztracen. Navždy.
Otočil se.

Stála tam, krásná, drobná. Smutná. Odevzdaná. "Já…děkuju za dárek." Možná chtěla říci něco jiného, možná…a možná řekla přesně to, co chtěla říci. Nemůže si představovat něco, co není. A nikdy nebude, protože nemůže být. "Taky děkuju, ahoj." A definitivně odešel.
Kráčel chodbou, zhluboka dýchal. Čekají ho krásné Vánoce s rodinou, s milovanou manželkou a tříletým synem. Čekají ho svátky klidu a míru. Měl by si je užít, měl by si užít svou rodinu.
Jenže co má dělat, když bez ní nemůže být ani minutu?

Viděla, jak za sebou zavírá dveře, viděla, jak jí opouští. Lhala mu, na Vánoce bude sama, maminka tráví čas s jejím bratrem. Jenže to mu říci nemohla, nesnesl by to. Nesnesl by pomyšlení na to, že se trápí - a ona se trápit bude. Bude jí týrat její samota, bude jí týrat její srdce, které pro něj bude naříkat. Bude jí trápit představa toho, že on je někde se svou rodinou a ona sama. Bez lásky, bez přátel. Bez rodiny, bez dětí.

Proč ho nemohla potkat o pár let dříve? Proč ho nemohla potkat dříve, než se oženil?
A proč zrovna on?
Po tváři jí stékaly slzy, musela se posadit. Láska je nespravedlivá, to už dávno věděla. Ale nevěděla, že láska může až tak moc bolet. Tak trápit, soužit. Mučit.
Plakala a nic jí nemohlo zastavit.

***

Marián neklepal, nikdy to nedělal. Jednoduše otevřel dveře, nakoukl do nich. "Jsi připravena?" řekl to ještě dříve, než si uvědomil, co vlastně vidí. Jeho kamarádka seděla v křesle, hlavu v dlaních, otřásala se tichým pláčem. Neváhal, zavřel za sebou dveře a přistoupil ke stolu. Natáhl ruku a dotkl se jejího ramene. "Péťo, mě je to tak líto," pronesl tiše, věděl, o co tu jde. Byl by hlupák, kdyby si ničeho nevšiml. Byl by hlupák, kdyby si nevšiml, co mezi nimi je - a vlastně není.
Plakala ještě chvíli, plně ho ignorovala. A on čekal.
"Víš, jestli budeš chtít, přijď na Vánoce k nám, aspoň víc poznáš mou ženu a kluka…"
Začala plakat ještě víc.


Pavel
Domov není místo, kde bydlíš, ale místo, kde ti rozumějí.

Seděl ve své kanceláři, dodělával poslední papírování tohoto roku. Nepospíchal, užíval si ticho a klid, jediné, co ho rušilo, bylo tikání hodin. Předzvěst toho, že jednou stejně bude muset jít domů, že jednou stejně bude čelit své ženě. Že jí to jednou bude muset říci.
Nechtěl. Nechtěl se o tom dohadovat zrovna o Vánocích. Jenže kdy jindy než zrovna o Vánocích?

Promnul si unavené oči, podepsal několik posledních papírů. Čas se blíží. Bude muset jít domů. Domů, kde ho čekají dvě krásné dcery a žena, které to bude muset říct.
Náhle mu zazvonil telefon, vytáhl jej z kapsy a při pohledu na číslo se pousmál. Nebyla to jeho žena, díky bohu. "Ano, prosím?"

"Ahoj tati, tady Pavel, chtěl jsem se jenom zeptat, zda ty Vánoce vážně platí," ozvalo se z mobilu. Pavel starší se zamračil, nálada mu opět poklesla pod bod mrazu. "Samozřejmě, že ano, proč by neměla?" Možná protože o tom Alenka ještě neví. Prostě jí to bude muset říct a bude si muset stát na svém.

"A Alena to už ví?" Jeho syn ho znal až příliš dobře. Teď je ale čas na lhaní. "Ano, ví, říkal jsem jí to včera a souhlasila. Obě holky se na tebe už těší." Hmm, mladší Evička se na svého nevlastního bratra těší, starší Alenka už chytla móresy po mamince. Ale to Pája nemusí vědět.

"Tati? Jestli s tím má tvá žena nějaký problém, nemusím jezdit."
Vychoval syna dobře, vyrostl z něj rozumný, mladý muž. On by pochopil. Ale ne, rodina má být o Vánocích pohromadě, a jestli se to Aleně nelíbí, tak ať si trhne. Chce mít svého syna u sebe, chce si s ním popovídat, strávit s ním nějaký čas. Aspoň o Vánocích když ne jindy.
"Jen přijeď, Pájo, musíme být aspoň jednou pohromadě. Jako rodina."
Jeho syn mlčel a Pavel věděl, co by chtěl říci. Nejsme rodina. Nejsme rodina od té chvíle, kdy sis vzal Alenu a ona mě vyhodila z domu, protože nesnese pomyšlení, že si kdysi patřil jiné ženě. Nejsme rodina, protože mě tvá žena nenávidí. Nejsme rodina, protože svou ženu miluješ.

"Dobře, tati, tak já teda přijedu."
Teď je ten správný čas na to být rodinou.


Hana

Děti prohlédnou rodiče lépe než rodiče je.

Přišla jí vyzvednout dcera. Sešly se u hlavního vchodu, obě se usmívaly. "Ahoj, mami," řekla dvacetiletá dívka a svou maminku objala. "Ahoj, Marti, jaká byla cesta?" Martina právě přijela z kolejí, na rameni ještě nesla těžký batoh. "Docela v pohodě, ale jsem ráda, že jsem už doma," odpověděla dívka, batoh si přehodila na druhé rameno. Maminka se zamračila. "Chceš to vzít?" nabídla se, ale Martina rázně zavrtěla hlavou. "Ať tě to ani nenapadne, moc dobře víš, že se musíš šetřit."

Chtěla něco namítnout, chtěla říci, že se už cítí silněji, že nepotřebuje, aby na ní brali ohledy. Ale nemohla. Ano, cítila se lépe, cítila se zdravě. Jenže, co kdyby se to vrátilo? Doktoři říkali, že se to může vrátit, i když nádor odstranili. Doktoři říkali, že se může objevit nový, že nemoc může vypuknout znovu. Podruhé by to už nezvládla.
"A jak ses měla ty, mami?"

Šli domů pěšky, chtěli se projít městem, popovídat si. Martina určitě měla tolik co říci, byla mladá, plná života. Jenže mlčela. A ona, její matka, nevěděla, co říci. Nevěděla jak začít rozhovor, nevěděla, co Martinu baví, co dělá. Nevěděla nic.

Ještě před dvěma lety o své dceři věděla vše. Ještě před dvěma lety byla zdravá. Pak jí ale zjistili rakovinu a její svět se změnil. Vždy si o sobě myslela, že je silná ženská, která se nezalekne smrti, bolesti. Vždy si o sobě myslela, že kdyby jí tohle potkalo, vypořádá se s tím, aniž by obtěžovala své okolí. Pak to ale skutečně přišlo a ona zjistila, že se bojí. Měla strach, že zemře, že už nikdy neuvidí svou rodinu, svého muže, své děti. Měla strach, že už nikdy neuvidí své studenty, které měla tak ráda. Měla strach, že už nikdy neudělá pro nikoho nic dobrého.

Bála se smrti. Bála se bolesti. Samoty.
A zapomněla, co znamená být matkou.
Chtěla se o Martinu zajímat, jenže její strach jí přemohl a ona byla příliš slabá. Uzavřela se. Nechtěla nikoho obtěžovat, nechtěla nikoho prosit o pomoc. Nezajímala se o ně, aby se oni nezajímali o ni.

A teď, když už je po všem, o své dceři nic neví.
Vznikla mezi nimi zeď, neviditelná hradba, kterou nemohli přemoci. Nebo snad mohli?
"Marti? Nezajedeme si zítra na nákupy?" napadlo ji náhle. Pokud chce tu hradbu překonat, musí se otevřít. Musí spolu trávit více času.
Martina se usmála. "Klidně, ráda."




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama