close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Cesta II.

10. listopadu 2013 v 16:35 | autorka |  Cesta
Další část.



Jana
Žena, která nechápe muže více než sebe, ho nikdy nebude opravdově milovat.

Stála u okna, hleděla ven na zasněžený chodník, na prázdnou silnici, na sněhové vločky pomalu se snášející k zemi. Hleděla na svou kamarádku, jak objímá svou dceru a obě se vydávají domů. Sledovala jejich štěstí, jejich lásku, jejich blízkost. Sledovala a záviděla.
Jak moc by si přála mít dítě, mít rodinu. Mít někoho o koho se starat, koho učit, koho milovat. Mít někoho, kdo by pro ni byl vším.

Každý rok si slibuje, že si konečně někoho najde, každý rok si slibuje, že potká svou životní lásku, že se vdá a bude mít miminko. Modlí se o to, nemyslí na nic jiného. A pak vždy někoho potká, někoho hodného a milého, někoho, do koho se zamiluje. Nejprve to vypadá slibně, nejprve ten dotyčný vypadá jako ten pravý, ten jediný. Pak ale spadnou růžové brýle zamilovanosti a ona vidí. Vidí jeho chyby, všímá si každé maličkosti. Začne v ní růst hněv, hněv a smutek nad tím, že opět byla podvedena, že tohle opět není ten pravý. Občas mu dá i šanci, občas se snaží ho změnit - ale marně, vždy to končí nezdarem a samotou.

Možná si jen vybírá špatné muže, možná toho pravého ještě nepotkala - ale sakra, je jí třicet! Donedávna si říkala, že na tom není ještě tak špatně, že má víc kolegyň, které nebyly vdané, které neměly děti. Jenže Marta se letos vdala, Míša čeká již druhé dítě a dokonce i Simona se chystá na svatbu. Jak to dělají, že jsou tak šťastné?

Chtělo se jí plakat zoufalstvím a beznadějí. Třeba není předurčena k tomu mít rodinu a lásku, třeba musí zůstat sama. Jenže proč? Proč je život, osud tak nespravedlivý? Proč zrovna ona?
Nechce být navždy sama.

Povzdechla si, vytáhla mobilní telefon a začala projíždět telefonní systém. Komu by mohla zavolat, s kým by si mohla dát schůzku? Přece nebude tyhle dny doma zavřená mezi čtyřmi stěnami.
Postupně zavrhla jedno jméno za druhým. Tenhle má již jinou, tenhle byl idiot, tenhle nepřenesl přes srdce, že se s ním rozešla. Nenašla nikoho vhodného, nenašla nikoho vyhovujícího jejím touhám a přáním. Nikoho. Jak smutné.

Opět pohlédla z okna a spatřila dalšího ze svých kolegů, jak odchází domů za rodinou. Michal šel rychlým krokem, ani se neohlédl. Musel se opravdu těšit, proč by také ne, když ho netrpělivě očekává malý synek? Někteří lidé mají hold štěstí.

"Hey, Jano, jdeš domů?" ozval se náhle něčí hlas. Ani si nevšimla, že někdo přišel. Otočila se a pohlédla do tváře svého kolegy Tomáše. I on byl ženatý, jeho paní teď čekala již druhé dítě - a to byl stejně starý jako ona! Donutila se k úsměvu.
"Ještě ne, musím tu něco dodělat. Tak šťastný a veselý," popřála, snažila se nedat najevo své skutečné emoce. Závist. Strach. Smutek.

Tomáš přikývl. "Tobě taky, tak se měj," a odešel. Tomáš by byl dobrý muž, napadlo ji. Je chytrý, milý, pohledný - jenže zadaný. Každý vhodný chlap je zadaný, teď zbývá jen ten odpad.
Opět si povzdechla a znovu začala projíždět seznam svých přátel. Hmm, co kdyby zavolala Kubovi? Nebyl zas až tak špatný, mohla by s ním ty Vánoce nějak přežít…
Bez dalšího zamýšlení vytočila jeho číslo.

"Ahoj, Jakube, tady Jana, nezašel by si někam ven?"
Tomáš
Do manželství vidí jen Bůh a jen on má právo soudu.

Bylo to poprvé, co se netěšil na Vánoce. Bude muset najít vhodný stromek, bude ho muset ozdobit, bude muset navařit štědrovečerní večeři, zabalit dárky, hlídat holku, sklidit po večeři, bude se muset o všechno postarat - sám a s vědomím toho, že když něco pokazí, zkazí svátky všem.

Dříve mu pomáhala Lenka, jenže rizikové těhotenství je rizikové těhotenství a ta teď nesmí nic dělat, jen odpočívat. Žádný velký pohyb, žádný stres, jen dobrá nálada a radost.
Netěšil se na Vánoce, protože se doma bude muset usmívat, bude muset dělat, že je všechno v pořádku, že nemají žádné problémy. Ale oni problémy měli a dle jeho mínění dost velké.
Svou ženu miloval z celého srdce, miloval i jejich dvouletou holčičku. To, že život nemusí být navždy tak nádherný si uvědomil až ve chvíli, kdy jim to doktoři řekli. To, že štěstí je pomíjivé si uvědomil, až když uslyšel, že jejich druhé dítě může být hluché. Prý je třicetiprocentní možnost, že se holčička narodí postižená. Hluchá. Neschopná slyšet jejich hlasy, neschopná slyšet jejich slova lásky, neschopná normálního života.

Chtěl se s tím poprat, chtěl to se ženou řešit. Našel kurzy znakového jazyka, koupil knížky o výchově hluchého dítěte - a jeho žena vše odmítla. Řekla, že bude vše v pořádku, že třicet procent je málo, řekla, že ví, že dítě bude zdravé. Jak to mohla vědět, jak si tím mohla být tak jistá?

Nepřipouštěla si to, protože si to nechtěla připustit, to chápal. Muselo jí to trápit, musela mít strach - jenže strach se nejlépe překoná, když budou na všechno připraveni.
Snažil se jí přesvědčit. Marně. Několikrát se kvůli tomu pohádali, její stav se zhoršil a musela být dokonce hospitalizována v nemocnici. Od té doby se o tom u nich doma nemluví, je to zakázané téma.

Od té doby v tichosti zuří. Vaří se v něm vztek, on ale nedává nic najevo. Na všechny se usmívá, ke všem se snaží být laskavý, mít je rád. I na ní. Tuší ovšem, že tohle předstírané štěstí nevydrží navěky. Jednou vybuchne a to pak bude konec.
Zamířil ke své kanceláři, vešel bez ťukání, nečekal, že tam ještě někdo bude. Jeho kolegyně stála u okna, v rukou držela mobil. Přišla mu poněkud smutná, ale rozhodl se to neřešit. Sám má problémů dost. Popřál jí pěkné Vánoce, sebral své věci a opět skončil na prázdné chodbě.

Poslední šance být sám sebou, napadlo ho. Jen v práci se mohl chovat upřímně, pravdivě. Jen v práci se nemusel přetvařovat, něco skrývat, něčemu se vyhýbat. Bylo to smutné, ale v práci mu bylo lépe než doma, než v té tíživé atmosféře, která ho dusila.
Náhle za sebou uslyšel něčí krok, otočil se a spatřil jednu ze svých starších studentek, Zuzku. Byla to hodná, milá holčina, velice inteligentní a plachá. Usmál se na ní. "Jdeš domů?" zeptal se, ona přikývla. Zamyslel se, Zuzka bydlela při cestě, mohl by jí vzít autem. Jenže bylo to vhodné?

Proč by to sakra nebylo vhodné? Přece nepojede v tomhle čase autobusem!
"Nechceš vzít? Mám to při cestě," nabídl ji nakonec. Trochu zrudla, což ho z nějakého neznámého důvodu potěšilo. Nakonec souhlasila.
Věnoval jí další úsměv a vydali se k jeho autu. Bylo to poprvé, co si všiml její další přednosti - nebyla jenom milá a chytrá, byla i dosti půvabná.
Trochu mu připomínala Lenku, když bylo všechno ještě v pořádku…
"Jak se těšíte na Vánoce, pane profesore?"
"Víš co? Říkej mi Tomáši…"
Jitka
Děti musejí snášet hloupostí dospělých, dokud nejsou dost veliké, aby je opakovaly.
V manželství není ani tak nejhorší nevěra, jako ztráta lásky.

I přes vše, co se jí v životě přihodilo, Vánoce milovala. Nezanevřela na ně, nezačala je nenávidět - užívala si je stejně jako kdysi, užívala si je stejně jako tehdy, kdy ještě byla šťastná.

I letos se na Vánoce těšila. Těšila se, až si sedne s dcerou ke stolu, jak spolu budou péci cukroví, jak si u toho popovídají a zasmějí se. Těšila se, že opět budou pohromadě.
Byly rodina, i když mezi sebou neměly žádného chlapa. Chlapi stejně byli k ničemu, nikdy nemysleli na nic jiného než na jídlo a sex. Byli to omezení tvorové, kteří se bez ženské neobešli, omezení tvorové, kteří nikdy nepochopí, o čem je život.
Je dobře, že s nimi žádný chlap nebude Vánoce trávit, aspoň nebude muset poslouchat to jejich hloupé povídání, to jejich přetvařování se a dělání ze sebe někoho jiného, lepšího. Užije si svůj čas s dcerou, udělají si dámskou jízdu - a k tomu mužské pohlaví nepotřebují.
Možná by měla Lucce zavolat, že bude za chvíli doma.

Zvedla telefon, dceřino číslo vytočila zpaměti. "Luci? Tady máma, za chvíli budu doma, mám jít ještě něco koupit?"
Dcera jí odpověděla záporně. Vždyť přeci všechno mají, sama to kontrolovala. "Mami?" Už chtěla zavěsit, když jí dcera oslovila. Zněla podivně, jakoby se něco dělo. "Ano, Luci?" Na druhé straně bylo chvíli slyšet jen oddechování.
"Ráda bych ti někoho představila…"
Nechápavě zamrkala. Lucka by jí ráda někoho představila? Cože? To bude určitě jenom nějaká kamarádka. "Nemusíš se ničeho bát, Marek je dobrej kluk, má mě rád a…no, pozvala jsem ho na svátky, víš? Abyste se mohli poznat…"
Nevěděla, co na to říci, nevěděla, jak reagovat. Jak jí tohle mohla Lucka udělat? Jak jí mohla Lucka takhle podvést?

"Mami, že se nezlobíš?"
Zlobila se, cítila se zrazená. Kdysi si přísahali, že Vánoce budou bez mužů, jen oni dvě. Kdysi si přísahali, že si o chlapech nebudou o Vánocích ani povídat, že budou dělat, jakoby neexistovali a Lucie jí teď udělá něco takového.
Samozřejmě, že ho nemůže odmítnout, bylo by to neslušné. Jenže bude mít zkažené celé svátky, možná i celý rok.

"Je to v pohodě, přiveď ho," pronesla po chvíli, opět klidná. Bude to muset přežít, co jiného jí zbývalo. Měla by ovšem Lucku varovat, tohle nemůže dopadnout dobře, vztah nikdy nedopadne dobře, protože muži jsou špatní, zrádní, nevěrní.
Možná by to Lucka měla poznat sama, napadlo ji náhle. Mladí nikdy neposlouchají své rodiče, neposlouchají jejich rady, protože jim nevěří. Možná by to měla Lucka poznat, možná by měla zakusit tu bolest způsobenou zradou nejbližšího, způsobenou životní láskou. Možná by sama měla poznat, jací muži skutečně jsou.
Jedině tehdy uvěří a pochopí.

Zvedla se od stolu, zamířila na prázdnou chodbu. Když byla u schodiště, otevřely si jiné dveře a ona spatřila jednoho ze svých kolegů. Taktéž odcházel - a nebyl sám, ruku měl položenou na zádech jiné členky jejich sboru, něco jí pošeptal a ona se usmála.
Další zatracený chlap, další nevěrník. U Mariána to ale nečekala, vypadal jako muž, který by svou milovanou nikdy nepodvedl. Mýlila se, stačí jedna ženská sukně a on zapomene na vše, co slíbil.
Zrychlila krok, nechtěla vidět zbytek.
Muži jsou parchanti a ani manželský slib pro ně není svatý.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama