Je tak těžké vrátit se do reality, když se vám ta realita nelíbí.
Takhle to mám vždycky po jakékoliv hře - dát své postavě sbohem, nechat jí odejít. Odehnat jí, aby se nepletla do mého opravdového života. Nechce se mi, aby Julie odcházela, mám jí ráda, za ty dva dny jsem si na její přítomnost ve svém srdci, duši i hlavě naprosto zvykla.
Jenže - jenže nemůžu s ní existovat, normálně fungovat.
Říkala jsem si, že to je v pohodě - dokud jsem jen tak z ničeho nic nezačala plakat nad tím, jaká byla Julie vlastně chůdě a jak moc mi jí je líto. Prostě...
Ano, leze mi to na mozek.
Škola mi trochu pomohla a teď už se cítím o dost více jako já. Abych se od ní ale odpoutala, musela bych to vypsat - napsat její životní příběh, její pocity, naděje - a na to bohužel nemám čas, jelikož se musím učit, zápočtové testy se nezadržitelně blíží.
Už ve středu, hehe. To bude špatné.
Už teď vím, že to nezvládám, ale teď mi to je kupodivu úplně jedno.
Chci totiž chlapa. Chci někoho, kdo mě obejme, pohladí. Chybí mi to teplo, ta lidská blízkost. AAAA.
To, že jsem někým chtěna (což nejsem.)
Je to smutné.
No nic, jdu se učit.
Jiná realita je krásná, taky tam utíkám často a návrat je těžký.
Taky chci někoho, kdo mě obejme, kdo tady bude, budu moct cítit jeho blízkost. Ale zjistila jsem, že jsem víc divná než jsem si myslela. Sice to chci, ale když je pak náznak, že by se to třeba mohlo stát, vždycky to nějak poseru. Někdy omylem, někdy schválně. Většinou proto, že cítím, že to není to ono. Že tam chybí to něco navíc.
Ale věřím, že už brzo budeš milovaná a objímaná ;) A třeba už milovaná jsi, jen tajně, zkus se porozhlídnout :)